O dogtrekkingu jsem slyšela porpvé loni na MEjku a nápad trajdání v přírodě se psem mě doopravdy nadchnul. Přes zimu jsme s Karmenkou trošku trénovali, abychom si v létě mohli zajít nějaký ten MID( kolem 40km). V době kdy jsem si myslela, že bych se do cíle mohla NĚJAK dostat se ozvala Janča Raczová: "jdeš LONG". "Tak jo, proč ne" já na to. Na co jsem nás upsala jsem si uvědomila příliš pozdě, a tak jsme s Kari začaly trénovat intenzivněji, denně chodily běhat atd atd. Janči se mezitím podařilo naverbovat dalšího trekkaře-začátečníka, a to Slávču Podmolovic s Queenou. "Aspoň snad nebudu kolabovat sama", říkala jsem si.

31.7. nadešel den D a já opouštěla Ostravu s myšlenkou kdy ji zase uvidím jinak než z okna ve Fakultce. Ve Fryštáku jsme se srazily se Slávkou, poslechly si záludnosti trati a rychle spinkat. Ráno jsem tajně převážila naše batohy, ten můj kupodivu nebyl nejtěžší! Přesto jsem vyházela zbytečnosti jako pláštěnku a půlku jídla:o)) Kolem sedmé přišel čas startovat. S Kari jsme přišly na řadu naštěstí jako třetí, protože jsem vcelku s úspěchem přehlídla už první odbočku a zorientovala jsem se až díky lidem mizícím v dáli přede mnou. Zanedlouho mě dohnaly holky a dále jsme pokračovaly spolu s jasným cílem- první hospoda. Ta nás čekala až po úmorném stoupáním na 18 kilometru, ale o to ten litr Kofoly chutnal líp:o)). Psi v začínajícím vedru padli jak podťatí, zřejmě si uvědomovali co je čeká. Sluníčko pálilo neskutečně a já jsem nezačínala cítit nohy ale hlavu( na co s sebou tahat šátek/klobouk/kšiltovku:-D) Můj blížící se úpal (nebo úžeh?) zažehnalo několik kiláčků v lese a následné zapůjčení Jančina úžasného černého šátku z Klimatexu( pro který jsem následující den po návratu letěla do Hudy sportu a odkládám ho pouze u jídla a na večer:-D) Cesta utíkala vcelku rychle, krajinka kolem nádherná, sem tam jsme potkaly ostatní trekkaře… K odpoledni jsme dorazili do Vsetína, zhroutily se do nejbližší restaurace a vypadnout jsme hodlaly až po naplnění žaludků. Nakonec jsme se Slávčou prubly jahodový mléčný koktejl, který jahody po cestě rozhodně nepotkal, a tak jsem polovinu věnovala psům. Tím jsem způsobila, že čučící dav kolem se už ani nesnažili zakrýt údiv a byl čas vypadnout. Plán byl dorazit alespoň za 40 kilometr, tam zabivakovat a vyrazit zas brzo ráno. Nicméně se z různých zdrojů začínaly šířit poplašné zprávy o nedělních přívalových deštích, bouřkách a krupobití. Zvláště domorodci nás mile rádi upozorňovali na vichřici, povodně… Rozhodly jsme tedy jít dál co to půjde, protože stejně bychom toho v dešti moc nenachrápaly. Člověk míní, nohy mění. Kolem desáté jsme se dotloukly po tmě (ze 3 čelovek nám svítily už jen dvě a ta moje navíc už dost pochybně) až k Bystřické přehradě. Tam na nás už čekal country festival, spoustu tančících a zpívajících lidí a se Slávčou jsme vyslovily protest proti dalšímu pochodu. Janča podala protest proti protestu, dotáhla nás ještě 2 kiláky do kopce (abychom se nazítří neprobudily bez foťáků a bez peněz) a tam nám laskavě dovolila padnout za vlast. Hvězdy bylo stále vidět úplně zřetelně a mně se podařilo usnout i přes ohlušující hudbu odkudsi zdola. Kolem druhé ráno mi začala Kára u hlavy potichu vrčet a v lese něco šílenou rychlostí prolítlo. Nato mi do spacáku vlítla moje hrdinka a vrčela odsud. Zanedlouho TO letělo zpátky na horu, ale měla jsem pocit, že TO zastavilo na louce kousek od nás. Karmenka situaci komentovala ze spacáku, já jsem vyštrachala čelovku, tím vzbudila ostatní spáče a uviděla Queenu šmejdící po louce.

Následující den ráno bylo úplně jasno( domorodci to později shrnuli do povzbuzující věty: „Ále to přinde odpoledne, slečny“). První věc, která mě čekala po vykopání ze spacáku byla absolutní stuhlost nohou, každopádně po pár kilometrech zapomenuta. Postupovaly jsme o něco rychleji než předchozí den, možná díky vidině sprchy, možná díky snazšímu terénu( tím neříkám, že bylo o kopce nouze). Hory doly ubíhaly, sluníčko pálilo stejně ničivě jako v sobotu a my jsme lehce zredukovaly naše návštěvy v hospodách. Kolem poledne začala Queenuška kulhat na přední pacinu, ale protože lítala stále jak pako, tudíž o bolesti nešlo mluvit, poprvé jsme použily psí botičku a šlapaly dál. V Rajnochovicích, 2O kilometrů od cíle, jsme daly krátkou pauzu a dohodly se, že už nebudeme zastavovat( po každé zastávce následovalo nemilosrdné rozhýbávaní bolavějících nohou-psích i lidských). Po necelý hodince chůze, kdy jsme nepotkaly jedinou značku( směr byl jasně dán rozcestníkem a navíc ujišťováním místních) bylo jasné, že jsme se ztratily. Po několika telefonátech jsme zjistily, že nepatrná červená šipka odbočující z cyklostezky jde vidět jen z druhé strany, a že jsme si zašly cca 6 kiláčků. Následovalo slušné stoupání na Tesák a došlo i na slibovaný „přívalový déšt“( rozuměj: slabý, velmi osvěžující deštík). V půlce cesty jsem vydala rozhodnutí, že na Tesáku končím: "já už nemůžu, pes už nemůže, prší, v nohách máme skoro deset kiláků navíc a dojdem nejdřív ve 2 ráno". Nicméně Janče se mě nějak podařilo ukecat a naše výprava se naladila zas do smavý pohody:o)). Na Tesáku jsme se srazily s další Jančou a malinou Tutem a ve 4 posledních 12 kiláků uběhlo jako nic. Do tábora jsme dorazily před jedenáctou večer, dokonce jsme nedošly ani poslední, ale v hezký polovině startovacího pole:o)) Pro úplnost naše banda došla na 7.-9. místě z 19. startujícíh v kategorii DTW1( ženy do 35 let) s časem 39 hodin a 40 minut a s naší zacházkou jsme ušly téměř 96 kilometrů. Moc děkuju Janče Raczové, že mě přemluvila na Fryštácký dogtrekk-long, že nás obě- mě i Káru, dokopala do cíle, hlídala značky, takže jsem se plně mohla věnovat svým nožkám, půjčila šátek, bez kterého bych byla ztracená, a že mi poskytla předností místo v řadě na sprchu:o)).

A jak to bylo dál? Magor Slávča ještě ten večer odjela domů a následující den do Větřkovic. Já, Janča a zbylí psi jsme padli. Ráno jsem se bohužel probrala později, takže jistý zlý člověk mi stihl štípnout foťák a zvěčnit mé první ráno po trekku:o)). Jít Fryšták byla pro mě něco jako pro budoucího narkomana první dávka drogy. Mě teď hlodá nápad na dávku druhou- Dogtrekking krajem Oty Pavla koncem září….

fotky zde

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•