Rožnovácké závody zaručují pohodové závůdky, fajn pakury a hlavně skvělé lidi. Takže jsem neváhala a přihlásila jsem se i na druhý ročník Junior cupu.

V sobotu ráno jsem podnikla nepříjemný návrat ke svým starým dopravním prostředkům. Dálkový bus byl narvaný k prasknutí a do toho všeho jsem se přidala já se psem, obrovským batohem, T-campem a DVĚMA židličkami. Pyšnou majitelkou té druhé je od soboty teta Terrinková, která nás zároveň vyzvedla na autobusáku a odvezla na cvičák ve Valmezu, děkuji moc.

Sotva jsme se zabydlely ve stínu u pakuru, začalo se běhat. První přišel na řadu jumping, který se zároveň počítal do družstev. S Verčou Poláškovou a Axlíkem, Slávkou Podmolovou a Suki a Aničkou Vaculíkovou s Amy jsme vytvořily vcelku nadějné družstvo HAF. Jumping to byl opravdu hezký, žádné velké záluďárny, spíše takové kolečko. Startovala jsem jako poslední a po Verčiném disku jsme musely zaběhnout čistě. Ale to by Karmenka nebyla Karmenka. Nejspíš jí něco cvaklo v hlavičce a řekla si, že když byla tak úžasná na posledních dvou závodech, tak teď si to pro změnu užije ona. Kombinováno s mojí chybou to byl disk už na čtvrté překážce. Každopádně Kára pokračovala s 2 špatnými náběhy do slalomu a dále vlítla do špatný díry tunelu, která nebyla až tak blízko té správné. Plus nějaké shozené laťky... Stává se, ale celkově jsem z běhu měla divný pocit. Nebyl to boj to kterou překážku skočí, ale jestli ji vůbec skočí. To se mi ještě nestalo( když nepočítám začátky) a nepřeji to někomu zažít. Doufala jsem, že open vše spraví, a že Karmenka zase začne běhat jako A3 Karmenka a ne jako praštěný bígl. Asi nemusím dodávat jak naivní to byly naděje. Protože když si bígl něco vezme do hlavy, už ho nic neodradí. První dvě skočky svíraly 90° a za tou druhou bylo v rovince áčko. Typická situace-posadila jsem si áčkofilní Káru šikmo na start, aby měla vše téměř v rovince. Zlatíčko Karmenka vyhla druhou překážku skočila mi pod nohy a nějakým zázračným způsobem se dostala až k áčku. To jsem zhodnotila jako absolutní naschvál, takže holčička dostala "lehni" a dále pokračovala už zpacifikovaná velice pěkně. Tedy až k tunýlku vzdálenému "jen" cca 10 metrů opačným směrem od překážky kterou měla skočit-tomu prostě neodolala. Takže opět hají a tentokrát hezky k noze až k poslední překážce, aby bylo aspoň něco za co bych ji mohla pochválit, můru.

Závěrečný běh byl tunelář, oproti loňsku ale daleko daleko záludnější. U startu byl nejen pro Karmenku absolutně úúúžasný a neodolatelný kruh ověnčený buřtíkama, pro borderky neodolatelná ovčina a navíc klec s nepravým králíkem, zato pravými bobky:).. Na dálce byla nachystaná mistička se sýrem a zhruba uprostřed parkuru seděla Efka Dvořáková a lákala pejsky na párky v rohlíku. Navíc trať byla nechutně dlouhá se spoustou krkolomných náběhů do tunelů. Překvapení se nekonalo a my jsme skončily na první překážce hned u buřtíků:o)) Proběhla krátká výměna názorů, Kára mi sdělila, ž mi ukoune ruku, já jsem jí zase slíbila spráskanej zadek jestli bude ještě protestovat, a tak se nám podařilo překonat první překážku. Dál jsme se už ale doopravdy nedostaly, jelikož Kari si řekla, že už udělala dost a párečky volají:o)) Spolu s Terrinkou od Jany Raczové, která evidentně taky dlouho nepapalala jsme vyhrály "nejžravějšího psa" spoustu ňaminek a Karmenka jako bonus kruh s buřtíkama, které nestihla otrhat:)

Cestou ze cvičáku jsem si všimla, že Efka má polepené auto (skoro jako každý agiliťák) agipackami. V červnu v Třebovicích jsem si od Slováků pořídila pouze jednu, a dokonce i mamka sdílí můj názor, že Džuva by potřebovala "zkrášlit daleko víc. Těžko říct, kdy bych zase na závodech potkala Slováky a tak jsem se zeptala Efky, jestli náhodou ony pacinky taky neprodává. Prodávala!! Takže jako balzám na nervy pocuchané Karmenkou jsem si odvážela 7 paciček.

Kolem 4 jsme nasedly do vlaku( v autobuse mě už dlouho nikdo neuvidí) a v 7 jsme konečně dorazily domů. Junior cup je vážně skvělá akce a už se vážně těším na příští rok. Pro mě bohužel už naposledy:(

fotky najdete zde

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•