Mistrovství světa – dlouho očekávané, plánované lépe než Napoleonova bitva u Slavkova a v konečném výsledku jednou tak úspěšné. Už měsíc předem se nemluvilo o ničem jiném a každá druhá věta (včetně pozdravů) byla „It´s gonna be legen…wait for it…daaary“ A taky že bylo :o)

Ačkoli se dost věcí vyvrbilo tak nějak samo, organizace akce podobného formátu byla vcelku solidní fuška ( což může potvrdit hlavně Terka, na jejíž ramena dopadlo všechno „papírování“). Po kvalifikačkách se k naší základní výpravě přidala Kofolková a od té doby nemohlo být pochyb, že půjde o akci vysoce kvalitní. Jako správný tým jsme zavedly dělbu práce – Terka obstarala vstupenky, GPS a díky přehodné Jiřince i ubytko, Kofolková měla na starosti kupu CD´s, také se z ní vyklubala výborná zásobovací jednotka a já měla úkol nejlehčí – obstarat spolehlivou krabici na 4 kolech (tento úkol mám v podstatě za „F“, neboť místo prozkoušeného Fordíka na cestu vyrazila Šprtana – Fábie, o jejíž jízdních vlastnostech jsme s Terkou neměly nejmenší představu…). Pár dnů před odjezdem se k nám přidala ještě brňácká Makoška a byly jsme komplet. Vstříc Dornbirnu jsme vyrazily ve čtvrtek v poledne - plny elánu a kufrem narvaným až po střechu fanouškovskými tričky a jídlem (po němž ještě vesele hopskaly borderčí holčičky Najsulka s Hudánkou:o)

Myslím, že je zbytečné popisovat, jak strašně nám GPS na cestě pomohla, jak strašně jsme potom bloudily v Dornbirnu a s jakou početnou českou základnou jsme se na místě setkaly. Mistrovství světa je opravdu životní zážitek. Z žádného videa neucítíte tu pravou atmosféru napětí z běhu vámi očekávaného týmu, tu čirou radost z krásného doběhnutého parkuru i zklamání, když se nezadaří….K MS také patří veselé davové tancování o přestavbách, na kterém jsme samozřejmě nemohly chybět, bohužel se ale nedalo srovnat s naším třeštěním na MEjku :o(

Více než měsíc po MS je už malinko zbytečné rozebírat výkony reprezentantů, ale já nikdy nezapomenu na strhující, plynulé, trysko-běhy Barči Sajdokové, úžasný balet Nikol Hanačíkové a obrovskou smůlu Marti Vaškebové, jejíž Kesska opravdu hýbala časy!

Nikdo z nás nemohl od parkuru oči odtrhnout, proto jsme s holkami často kolabovaly na 20-30 minut uprostřed běhů, abychom pak zase mohly 2 3 hoďky bez mrknutí oka zírat na umění běhajících týmů. Na focení tak nezbyla ani minutka, což je škoda, ale živý obraz v hlavě jen tak nezmizí.

Ještě musím přidat jeden skvělý zážitek. Díky mé úžasné kamarádce, a zároveň majitelce Hudánčina papínka, Nicole Kelpen, se nám naskytla možnost si v neděli ráno zatrénovat v Meininghemu. Musím říct, že jsme neváhaly ani minutku a daly přednost 2 hodinám tréninku na fotbalovém hřišti s překážkami Smart, před posledním během smallíků. Obě holčičky se předvedly v tom nejlepším světle a já obdivovala techniku geniálního Deava a zároveň litovala Kofolkovou, že se nám už Izánka či Fejsinka nevešly do auta.

Vůbec nevím, jakým zázrakem jsme se dostaly domů, protože jsme spaly snad jen přes den v hale. Ještě jsem nezažila stav tak absolutního vyčerpání, kdy člověk okamžitě zapomíná, co právě nakřáplým hlasem pronesl a poslední zbytky energie věnuje svým očním víčkům, aby zůstaly ještě 30…20…10 minut otevřené. Vím jen, že poslední hodinu cesty jsme se s Terkou dusily závistí k Makošce a Kofolkové které tou dobou už chrupkaly v Brně a Budišově.

Příští MS je v Německu a já jen doufám, že si naší LEGENDARY akci střihneme znovu, v již ověřené sestavě :o)

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•