Poslední závody ve dvojkách a já se teď nemůžu rozhodnout, jestli mám svoji nově nabytou A3kartu roztrhat, spálit, poslat do Zimbabwe nebo přidat Káře do granulí jako výživnou složku...

V sobotu ráno se tři šílené agiliťačky, jejich neméně šílení psi a ještě šílenější počet báglů, narvali do našeho combika a bez větších zádrhelů( menšími rozuměj skorovraždu důchodkyně s pudlikem, mé krásné, ukázkové couvání a následné vjetí do příkopu) vyrazili směr Větřky. Sestava byla taktéž šílená, řidička Terka Ňamka a hlavní navigátorky já a Markétka Faustíko-Bálůová. Já jsem s sebou táhla navíc ještě stan, ale kvůli období dešťů minulého týdne jsem se nakonec rozhodla pro chatku. V kempu se už na nás usmívalo spoustu známých ksichtíků včetně Dejny s Babsulí. Pražandy navíc disponovaly jedním volným místem v chatce č.3, takže jsme se s Károu nastěhovaly, zaprezentovaly a už jsem běžela spolu s dalšími Vosami stavět parkur. Najednou byl před náma první běh. Paní rozhodčí Slávka Podmolová stavěla opravdu záludné parkury plné pastí a pastiček. Kára byla tak juchací, že už ZASE běhá( chudinka, naposledy viděla překážky 4 dny zpátky na cvičáku) a prostě neodolala kombinaci černého a žlutého tunýlku:)). Druhý běh byla zkouška, kde zkratovala opět Kára, tentokrát s áčkem. Za sobotní open si ale už můžu jen a jen já. Disklé jsme byli ještě než jsme stačily vyběhnout. Kvůli ňamince, kterou jsem dala do kapsy až pár kroků za páskou. Parkur už pak byl krásný překrásný... Sobotu jsme tak zakončily parádním DIShattrickem:-D

Večer se u příležitosti Wonderful days dělal táborák. Opékalo se všechno možné( kromě psů:-D), kecalo se pilo se a já se divím, že mi ráno nebylo vůbec špatně po tom, co jsem stláskala..

Neděle už byla o něco světlejší bohužel ne o moc. V openu jsem si nepohlídala tunel a hned byla odmítačka na světe. Zbytek jsme pak zvládly na jedničku. Zato zkouška byla sranda. Po vzoru Terky Ňamky se mi podařilo zapomenout trať a vzpoměla jsem si až kousínek před kladinou, že se běží tunel. Balzámem po zkratovém víkendu byl nedělní jumping, který byl nejen čistý, ale i dosti rychlý. Bohužel jsme skončily čtvrté o půl sekundy. Kari musím každopádně moc a moc pochválit. Až na ty její dva zkraty se opravdu snažila a běhala vážně parádně. Já jí to naopak musím přestat kazit nošením pamlsků na parkur a začít papat něco na hlavičku. Doufám, že to byly poslední závody vrámci naší soukromý doby temna a teď už bude jen a jen sluníčko:)

Happy end? Kdepak!! Šíleně unavené agiliťačky se stále šílenými psy a bágly méňě šílených rozměrů se naskládaly do auta, Terka otočila klíčkem v zapalování a..... nic!!!! Nejdřív nás napadla zrada baterky, každopádně podruhé se nastartovat povedlo a my jsme vyjely z Větřek. Do Ostravy se nám taky povedlo dorazit, Markétka vystoupila u Shoppinu a dále už pokračovaly jenom nejšílenější z šílených. Namířely jsme to nejdřív k Ňamce, vyhodit její učení a pak k nám zaparkovat combika s tím že Terka dojde, popřípadě se doplazí domů. A zde nastala druhá více kritická zrada. Věci jsme vyhodily, nicméně v půli cesty k našemu baráčku, na nejfrekventovanější křižovatce autíčko chcíplo. Být nastartováno napoprvé odmítlo, napodruhé taky, na potřetí, na počtvrtý na popátý.... Lidi se rozdělili na tři skupiny: extra sprosté, ignoratny a jedenkrát dva šampóni, kteří nám ale aspoň chtěli pomoct:-D. Odtáhnutí jsme odmítly, jelikož jsme ještě byly vysmátý jak leča. No, po deseti minutách nepřetržitého startování nás smích přešel... Začaly jsme uvažovat kdo má dostatečně silný auto, aby odtáhnul Forda combika, ale nápad žádnej. Naštěstí Ňamku napadlo začít na autíčko působit psychologicky. " Autíčko prosím tě, ještě jednou zkus nastartovat, už je to jenom kousíček" a stalo se. Sviňka nastartovala jakoby nic a my za lehce histerického smíchu opět jely s tím, že další chípnutí znamená smrt. Doma mi to pak nedalo a vzala jsem ještě combika projet. Startovala jsem snad třikrát, vždycky dobře...

fotky zde