První letošní závody ve Vosí režii

No stručně rečeno, závody se nevyvedly zrovna podle mých představ. Ale které od podzimu jo… Začínalo se klasicky jumpingem. Karinka běžela ze začátku parádně, soustředěně, už jsem měla pocit, že všechno je za námi, až k předposlední překážce, kterou jsem měla řešit trošku jinak a Kára zas nemusela tolik výmýšlet. V momentu diskvalifikace jsme se potkaly s Hudynkou, která se těžko říct jak dostala z T-campu a překonáním tunýlku místo Káry si tak splnila svou premiéru na agiplace-a teď už rychle do trojek:-DMezičas nebyl téměř žádný, takže zatímco holky pěkně odpočívaly, já běhala od časomíry ke stopkám, od stopek na parkur držet tunely a od tunelů hlasatelit lidi na start. V A3 téměř žádná změna, zbytečné plýtvat slovy- DIS. Zato open všechno vynahradil-konečně čistý běh!! Doběhly jsme sice sekundu a něco málo za Timečkem a dalšími super rychlými psy ale vážně jsem spokojená i z postupky 4,42. Takže konec dne dobrý- všechno dobré.

Co nemůže zůstat bez komentáře je cesta domů, za ten víkend jediná MHDčková. Protože jsme s Terkou chcípaly hlady, odvážně jsme si pořídily na Svinovských mostech kuřecí hambáč. Pravda Vietnamka v okýnku mě lehce vyděsila, ale tiše jsem doufala v ČOIku, že mě nenechá zemřít na salmonelózu, kampylo bakterii, ptačí chřipku a podobná svinstva…Bohužel propagované "dva minuta" byly spíše 4 minuty (slečna si možná ještě nezvykla na středoevropský čas, ale vždycky jsem měla za to, že posun je v hodinách..)a tudíž jsme do tramvajky spíše naskakovaly se 4 psy a ještě celou večeří. Byly jsme tak v půlce, když přistoupila skupinka bussinessmanů s čínanem/korejcem/vietnamcem včele, hovořící čínsky/korejsky/vietnamsky. Očka jim svištěla z čoklů na hamburgry, takže pravděpodobně hledali 5 a 6 psa:-D:-D:-D

V neděli mohla cestu absolvovat už i Džuva se zbrusu novou baterií, takže teoretický čas odjezdu byl doopravdy luxusní (praxe-6:30 byl ale ještě lepší:-D). Navlíkla jsem se o poznání víc než v sobotu a samozřejmě tentokrát nebylo –5° ale +5°- ne, že bych si stěžovala…To byl taky jediný viditelný rozdíl mezi sobotou a nedělí- protože naše běhací bilance zůstala nezměněna. Po openu jsem neměla daleko k infarktu, protože ani 5. přehrání běhu mě nepřesvědčilo o tom, že Karmenka tu druhou skokovku fakt nemohla skočit, a že jsem po ní přece chtěla ať jde mezi bočnice. O to větší byla deprese z A3 zkoušky, která tentokrát byla A3 “se vším všady”. Už u třetí překážky jsem si byla jistá, že Kari neuvidí skočku otočenou téměř o 270°, ale vybere si radši tunel umístěný v jejím přímém směru 2 metry od doskoku. O to větší překvapení, když jsme tuto část sice malinko kostrbatě, ale zato stoprocentně přežily. Zbytek pastí nás jaksi minul účinkem a řítily jsme se konečně do cíle. Stačilo nejumpnout překážku v přímém směru asi 4 metry po kladině, ale stáhnout ještě zpátky na skočku doprava a pak teprve domů. Nepovedlo se, nejspíš už jsem vyčerpala Karinčin limit techniky pro jeden parkur a ta rovná skočka byla jasná. Budiž mi útěchou, že na videu nebyl ani nejmenší náznak předklonu, a že jsem na bíglici volala z půlky kladiny, ať se opováží jít dopředu. A opět poslední běh se zadařil, čistě plynule, rychle, nicméně Safču, Timíčka a Jessy vživotě nikdy nepřekonáme.

Teď už sbíráme síly na druhé kolo Vosacupu a novou agiliťáckou sezónu

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•